Samota

5. října 2018 v 17:06 | kiki |  ze života
Za posledních pár týdnů se pro mě věci dost změnily. Ze začátku jsem si přišla úplně ztracená, neschopná čehokoli. Postupem času jsem si uvědomila, že je to jen pocit a když přijde něco, co bych měla zvládnout, tak to zvládnu. Ale pocit samoty nechce tak snadno odejít.
Hledat si nový kamarády je pro mě velký problém, nejraději bych byla, kdyby se mnou moji nejlepší kamarádi zůstali až do mého posledního dne, ale to se moc často asi nestává. Život lidi rozděluje a zase spojuje s jinými. Lidé obecně si velice pomalu získávají moji důvěru. Nebavím se s lidmi jen proto, že by mi mohli být v něčem nápomocní. Obvykle si k sobě pouštím lidi, co mi za to stojí, co mám pocit, že se na mě jen tak nevykašlou a když jo, tak mi ten čas s nimi za to stál. Ale teď si připadám strašně sama.
Ve škole se mnou skoro nikdo nemluví, se spolubydlící se sotva pozdravíme, pořád někomu píšu zprávy a když mě den nebo dva ignorují, mám chuť brečet. Jasně, otravuju lidi, dělám to proto, že mi chybí a proto, že nikoho moc nemám. Nemám si s kým popovídat, když přijdu ze školy, nemám komu říct, jak hrozně jsem ničemu nerozuměla a jak jsem šla omylem patrně na záchody pro zaměstnance. Chybí mi si s někým povídat a tak si povídám sama se sebou. Jsem sama uprostřed toho všeho a nějak se to snažím zvládnout. A moc mi to nejde. Odvykla jsem si na to být sama a to, že jsem, mě šíleně děsí. Momentálně mám pocit, že mě ta samota chce sežrat zaživa. Vím, že to všechno zvládnu, že se na sebe můžu spolehnout, jen jsem z toho nervózní. Chvíli mi potrvá, než si na to všechno zvyknu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama