Listopad 2017

♥ - něco, co nemůžu tak úplně jednoduše pojmenovat...

26. listopadu 2017 v 16:16 | kiki |  ze života
Je vtipné, jak se některé věci v životě vyvinou. Ještě před rokem a půl jsem byla jiný člověk, tedy alespoň já to tak vidím.
Vždycky jsem byla hrozný introvert. Hlava sklopená, sluchátka v uších a hlavně se se mnou nikdo nezkoušejte bavit, tak to jsem byla já. Nebylo to tak, že bych se se všemi lidmi nechtěla jednoduše bavit, spíše jsem nevěděla jak a o čem. Navíc jsem měla v hlavě zakotven obecně špatný obrázek o lidech. Je zvláštní kolik lidí vás za 17let života může zklamat a ublížit vám. A vždycky jsem byla člověk, co se snažil mít rád něco, co ostatní úplně nemuseli.
Stejné to bylo i s jedním klukem. Věděla jsem, že moje kamarádka a její další kamarádky si z něj dělají jen legraci, tak jsem se snažila přijít na to, jestli to má nějaký důvod. Snažila jsem se ho mít ráda, ale bylo to špatně. Jenže díky němu jsem potkala někoho jiného.
Bylo to v létě na taneční zábavě, na kterou mě přemluvila kamarádka. Musela jsem jít, protože její přemlouvání trvalo měsíc, a kdybych nešla, tak by se naštvala. Nakonec se tam objevil právě i ten kluk, co jsem se ho snažila mít ráda, i s kamarádem. Bylo to zvláštní, protože jediné, co mě hned napadlo, bylo, že na tom jeho kamarádovi něco je. Samozřejmě, že mě to tele pak později večer polilo mým vlastním pivem, tak jsem mu to příště vrátila.
Časem jsem s ním byla párkrát venku. Bylo mi s ním dobře, tak dobře, až mě to děsilo. Věděla jsem, že ho téměř neznám, ale taky jsem věděla, že ho začínám mít fakt ráda a tomu jsem se snažila vyhnout.
Jednou k nám přijel, když jsme grilovali. Musím se smát, když si vzpomenu, jak do něj naši pořád cpali maso a rybu a jak pak prohlásil, že na nějakou dobu bude asi vegetarián.
Vím, že mě fascinovalo, jak jsme byli rozdílní a přesto jsme se spolu dokázali bavit. Trávit čas s ním mě bavilo, byla to legrace.
Navíc tady pro mě byl v nejhorším období minulého roku, když mi umřel děda a mně bylo všechno jedno. Jen vím, že jsem ho nechtěla ztratit úplně, takže jsem s ním chtěla zůstat alespoň kamarádka, i kdyby to znamenalo, že si napíšeme vždycky jen k narozeninám. Věděla jsem, že on by mi v životě chyběl. A jak se říká, že to co máte, poznáte, až když to ztratíte. Došlo mi, jak moc pro mě znamená, ale taky mi došlo, že on je úplně někde jinde než já. Já jsem byla rozbitá. Nevěděla jsem kudy kam. Ale byla jsem ráda, že jsme zůstali kamarádi.
Uběhl rok, co jsme byli kamarádi. Někdy mi pořádně motal hlavu, jednou vám člověk dá pusu a podruhé dělá jako by se nic nestalo.
Nevím, co se změnilo, nebo proč se to tak stalo, ale už se mnou není jen kamarád. Nevím, proč změnil názor, ale vím, že jsem za to ráda. Vím, že před ním se můžu chovat jako idiot, čehož dost často využívám. Vím, že mu nevadí, že jsem tak moc dětinská, a pokud jo, tak umí dobře kecat. Vím, že můžu myslet nahlas, říkat, co si myslím a co mě trápí, vím, že můžu, ale ještě pořád si na to zvykám. Vím, že teď když se dívám do těch jeho zelenohnědých očí, tak si nemusím zakazovat ho mít ráda, protože to možná bude bolet. Vím, že i kdyby to bolelo sebevíc, tak tohle, ten pocit, když jsem s ním, a on za to stojí.