Srpen 2016

tma

29. srpna 2016 v 1:25 | kiki |  Snad možná kousek poezie?
Zmateně bloudí tmou
Hledajíc ruku tvou
Strach srdce dobývá
Pot tělo pokrývá

Je toho na ni moc
Kolem jen černá noc
Hvězdy už nevidí
Ztrácí i naději

Na zem se posadí
Chlad, ten jí nevadí
Okolí nevnímá
Jen tiše přemítá

Co se to stalo
Že srdce to vzdalo
Život bez lásky mít
Drzost za účinný štít
Nikdy tak nechtěla žít

Život jak z pohádky
Zdobený poupátky
Tak byla pitomá
To ona překoná

Není tu zbytečně
Jaká je skutečně
To ví jen málokdo
Zkusila prázdné dno

Sama si pomohla
I když dál nemohla
Nikdy se úplně vzdát
Za štěstí bude se rvát

Stojí zas na nohou
Pod hvězd plnou oblohou
Se vším je smířená
Nicméně ztracená
Všem trochu vzdálená

Zmateně bloudí tmou
Hledajíc ruku tvou...

Volnost

3. srpna 2016 v 14:32 | kiki |  ze života

Viděla jsem ji podruhé, ale věděla jsem, že si budeme rozumět. Je to jako když se na někoho podíváš a víš, že budete přátelé. Přišla jsem k ní a začala ji poznávat, prohlížela jsem si ji a nedokonalostí jako je malá odřenina na světle, oblepené světlo izolepou a malinká prasklinka na blatníku jsem ignorovala. Líbila se mi, věděla jsem, že má chyby a že odhalím další, ale taky jsem věděla, že ji budu mít přes všechny ty chyby ráda. Rukama jsem sevřela řídítka a sundala stojánek. Ty kráso! Tak tak jsem to ustála! Věděla jsem, že je krapet těžší, ale i tak jsem nebyla připravená, jak jsem si myslela, na těch 100 kilo a nejspíš ještě víc. Ale paráda, stála jsem já i ona. Přehodila jsem jednu nohu přes sedadlo a tadá, už jsem seděla. Pak už jen pustit benzín, otočit klíček, přidržet cosi a nastartovat a pak pustit světla. Následovalo zařazení a pomalu pouštět spojku a zároveň přidávat plyn. To mi nikdy předtím na motorce moc nešlo. Zdálo se to nemožné, když jsem se hned rozjela. Chvíli mi trvalo, než jsem ten šok vstřebala. Nohy jsem měla hozený ve vzduchu a dala jsem je, kam patří, až když mi došlo, že opravdu jedu. Jela jsem a furt si říkala, že to snad není pravda. Byla jsem tak mimo, že jsem zapomněla, že bych si měla dát to plexi dolů, takže to byla moucha nemoucha, všechen hmyz na ksichtě. Ale pak už v pohodě. Je to skvělý, když jedeš a víš, že se můžeš dostat kamkoliv, je to jako točit se v tom dešti, jen místo těch kapek cítíš vítr a posloucháš, jak na tebe krásně mluví ten stroj pod tebou a přesně ti říká, jak chce přeřadit. Je to neskutečně úžasný. Ale je to i děsivý, ta zodpovědnost a to všechno. Vím, že stačí málo a může se něco stát. Proto neblbnu. Dneska jsem jela max.60, byla jsem ráda, že vůbec můžu jet, nepotřebuju si nic dokazovat, navíc tam bylo hodně zatáček. Všechny auta měly potřebu mě předjet, ale já si jela svoje. Když to je těžký, když v obci jedu 50 a oni mě předjedou, asi nebudu ta, co to dělá blbě… já si hezky jedu, předjela jsem kolistu, tak mám ze sebe radost. Vím, že se mám hodně co učit, jako třeba debilní stopky a kruháč, to musím všechno dopilovat, ale každej nějak začínal. Je to vážně skvělej pocit. Těším se, až někoho svezu, ale to až si budu jistější, ale bojím se, že třeba v zatáčkách půjde úplně na jinou stranu, než by měl, a strašně se bojím, že by se někomu něco stalo, když by byl se mnou… Ta motorka má pár chyb, jako je řazení, blbě se řadí, přijde mi to strašně blízko, a její největší vada je ta, že není má, ale je jen půjčená, ale nic není dokonalý… a zas ta nejlepší věc na ní je ta, že i trpaslíci z ní dostanou oběma nohama na zem.