Červenec 2016

Slohovka

28. července 2016 v 22:22 | kiki |  Nezajímavé
Kráčíme pomalými kroky, o naše boty šustí listy, které se už neudržely v korunách stromů pod náporem krutých a nemilosrdných živlů. Slyšíme, jak boty třou o ne už tak silné listy, které se kvůli času začínají barvit do různých odstínů. Jdeme dál tou cestou, až dojdeme na louku.
Louka se schovává za stromy, je jimi obklopená, chrání ji jako hradby. Zatím louku pozorujeme jen ze stínů jejích hradeb. Mlha už téměř opadla. Toto zelené prostranství zahodilo svůj bílý závoj a my můžeme spatřit celou krásu tohoto kouzelného místa. Jen pár kroků a budeme jeho součástí.
Sedíme v trávě. Na stéblech dlouhé s neopečovávané zeleně se třpytí kapičky rosy. Tyto průhledné perly se začínají vytrácet pod vlivem tepla, kterým nás velký zlatý kotouč šimrá na tváři. Je tu ticho, nádherné ticho, které nás objímá a vítá nás jako starý přítel, kterého jsme neviděli dlouhé roky. Ale je tu i živo, tolik druhů zvuků, tolik jazyků, kterým my nerozumíme.
Slyšíme, jak se rodinka ptáků domlouvá na něčem, co je nejspíše velmi důležité, třeba, kam poletí na dovolenou do teplých krajin. Je to krásná změna, nerozumět řeči a jen si domýšlet, co za problém asi členové rodiny řeší, nebo jestli je to jen hádka o to, že má v neděli přiletět paní tchýně na oběd. Jako další se k našim uším donese zajímavé bublání vody. Musí tu být nedaleko potok. Porozhlédneme se kolem a opravdu, kousek od nás je malý uzoučký potůček. Voda protéká přes napadané větvičky a povalující se kameny, je rychlá a ledová. Připomíná život, krutý a rychlý. S nikým se nemazlí, jen rychle proteče kolem. V ledové vodě se mrskají malinké rybičky, některé se snaží marně plout proti proudu, jiné to vzdaly a nechávají se jen unášet. Při pohledu dolů se člověk zamyslí nad svým životem, nad tím, zda je lepší plout proti proudu, nebo se nechat pohodlněji unášet, i nad tím, jak rychle plyne čas.
Svůj pohled odvrátím jinam, je tu ještě něco, co jsem vám chtěla ukázat. Uprostřed loučky se tyčí obrovský vzrostlý dub. Jeho listy pomalu začínají ztrácet zdravě zelenou barvu, je na nich poznat, že se chystají odejít na odpočinek, Ale zatím stále drží na svojí pozici v bohatě větvených korunách, skrz které pronikají tenké paprsky slunečního svitu a lehoučce svým dotykem hladí vysokou trávu pod dubem. To vše působí magickým dojmem. Na mysl se mi vloudí myšlenka na Kelty a jejich druidy. Ani nevím proč, ale něco mi říká, že tento pohled by se jim velice zamlouval.
Najednou se tráva kolem nás zavlní, to nic, to jen promlouvá vítr. Ten, který dává moc promlouvat i stromům, trávě a vůbec všem rostlinám. Koruny hradeb tohoto zeleného království, které chrání tento dub jako klenot, vypráví o dávných dobách, dobách nám neznámých. A stébla trávy tančící ve větru nás chlácholí a uklidňují. Vše kolem nás má své kouzlo, jen se musíme naučit spatřit krásu i v maličkostech jako je šepot větru v korunách stromů a v kapičkách rosy.
Je čas se vrátit. Zpět do světa lidí, do světa zmatku a spěchu. Pomaličku opouštím své království. A se slibem, že se brzy vrátím, míjím jeho vysoké hradby.

Z jiného soudku...

18. července 2016 v 0:10 | kiki |  Snad možná kousek poezie?
Nemohla jsem si pomoct, ale řekla jsem si, že to risknu, že nemám co ztratit a hodím to sem, další z mých výtvorů... Není to nejnovější, ale je to něco, co si nikdo nečetl, něco, co bylo zavřený v šuplíku a zaházený tunou papíru...
A z jiného soudku, proto no, protože nic takového jsem se ještě neodvážila zveřejnit a je to jiné než zbytek...
_____________________________________________________________________________

Tvé rty na mých rtech
pomalu zrychluje se dech
Pak na krku mě líbáš
mé reakce nadšeně vnímáš
Do ucha mi zašeptáš
jak moc rád mě máš
Tričko mi nahoru pomalu hrneš
cítím, jak pod mým dotykem vzrušením trneš
Chci tě, a to tak, že moc
s tebou budu vzhůru klidně celou noc
Jsme tu spolu, úplně nazí
z toho chtíče mě až mrazí
Pomalu mě položíš
do koupele vášně celou ponoříš
Pronikneš do mě pomalu a něžně
jsme za naší vášně věžně
Začínám vzdychat
už nezvládám normálně dýchat
Celého v sobě tě mám
ten dokonalý pocit si užívám
Pomalu prohýbám se v zádech
chtíč poznávám ve všech pádech
Provádíme spolu neřesti
v naší rozházené pelesti
Ty jsi mi ukázal, co je to touha
k ní mi stačí myšlenka na tebe pouhá
Mořem vášně spolu proplouváme
nic kromě nás dvou nevnímáme
Vždy když znovu něžně přirazíš
můj už nevyrovnaný dech rozházíš
Celá se pod tebou chvěju
Aby se to opakovalo, si přeju
Je to jako nebe
chci už jenom tebe
Tvé jméno na mých rtech
a s ním i poslední dlouhý vzdech
Za chvilku budu ve tvém objetí usínat
a na tohle s úsměvem vzpomínat

(Ne)pravý přítel s falešným úsměvem

7. července 2016 v 1:03 | kiki |  téma týdne
Myslíte si, že někoho znáte. Řeknete si, že vaše přátelství vydrží navěky, že se znáte už tak dlouho…

Měla jsem nejlepší kamarádku od školky, ano měla, minulý čas… Byly lepší časy, to bylo asi do 5.třídy, pak nastaly časy horší… Šestá třída přinesla i přestup na novou školu. Všichni jsme se snažili zapadnout a všem se to nějak povedlo, jen mě to moc nešlo. Sice jsem se snažila, ale byla jsem jak zlomené párátko, které se nehodí k ostatním, protože by ty jednohubky už nevypadaly tak dokonale. Snažila jsem se držet se s holkama, ale ony si našly lepší kamarádky, dokonce mi řekly, že už jim mám dát pokoj… Byla jsem hodně v háji, všichni, co jsem je tak dlouho znala se na mě vykašlali a to jen proto, že jsem ze sebe nedělala nic víc, nehrála jsem si na velkou holku, když jsem začala chodit na vyšší stupeň základky. Neměla jsem tu potřebu se nad ostatní povyšovat. Jediní, kdo se se mnou sem tam bavili, byli kluci a to jen proto, že jsem jim dávala opisovat testy z matiky. Nenáviděla jsem to. Pak přišla sedmá třída a moje kamarádky, o kterých jsem si myslela, že jsou nejlepší, se se mnou opět chtěly bavit. Měla jsem takovou radost, že jsou zpět, že jsem jim vše okamžitě odpustila.
Lyžák… Těsně před ním jsem si zlomila ruku, takže jsem zůstala doma a musím říct, že jsem za to ráda. Z lyžáku mi od jedné z mých nejlepších kamarádek začaly chodit dost hnusné zprávy. Pamatuju si, jak mi z ničeho nic přišla zpráva a já si sedla a strašně brečela, nerozuměla jsem tomu, nechápala jsem, co jsem jí udělala, nevěděla jsem, čím jsem si ty nadávky zasloužila. Jen jsem seděla a brečela. Asi na to nezapomenu, pamatuju si i to, že jsem šla v mém pokoji kolem postele, že mě strašně bolela zlomená ruka a já strašně brečela. Možná právě v té době jsem sama sebe začala nenávidět. Když mi jeden z nejbližších lidí takhle po sobě několikrát řekl, že mu mám dát pokoj a sesypal na mě všechny ty nadávky, tak jsem tomu všemu časem začala věřit.
Osmá třída proběhla asi v klidu. Mamka mi sice říkala, že jí to nemám odpouštět jen tak, ale myslela jsem si, že už třeba nejsem nejhorší… Ukázalo se, že to bylo jen proto, že se zamilovala… až bylo všechno v pohodě, tak jsem zase byla víceméně sama…
Devátá třída… Věděla jsem, že naše společná cesta končí, ale myslela jsem si, že nase přátelství zůstane…
Jenže pro ni noví přátelé znamenají víc, než ti staří… Na moje narozeniny si jela za novou kamarádkou, která měla svátek, a to mi slíbila, že se za mnou zastaví, celej den jsem čekala… Nic...
Na konci druháku si za mnou ještě sedala v autobuse, ale vždy byla buď na povídání moc unavená, nebo se jen zeptala, jestli nevím o brigádě…
Pak mi volali skrz brigádu, co jsme měli minulej rok, tak jsem se jí zeptala, jestli tam chce zase jít, řekla, že neví… Nakonec to vzala a přestala si za mnou sedat v autobuse… jednou jsme byli na brigádě spolu 8 hodin, z těch 8 hodin si se mnou povídala celkem asi 30 minut a z toho jsem si vyslechla asi 20 minutovou přednášku o sexu a jejích zážitcích…
Když se jdu zeptat, jestli nechce jít ven, buď není doma, nebo jí je prej špatně… když jí napíšu, tak mě jen ignoruje… když se zeptám, jestli nechce jít ven třeba týden dopředu, tak nemůže, protože pojede za přítelem…
A teď, když mi napíše, tak je to jen aby se zeptala, jestli může jít na brigádu další týden, ale jen na 2 dny, protože pak musí být s přítelem…
Ale to, že mi řekla, že si najde kluka a bude trávit čas i s náma, to ji už nezajímá. Chodí s ním skoro rok a nikdy mi ho nepředstavila, nikdy mi neřekla, že s nima mám jít ven, ne… A když se náhodou potkáme v autobuse, sedne si jinam a dělá, že mě nevidí, jen aby nemusela zdravit…
Je to smutné, ale až teď mi došlo, že mamka měla pravdu, je to falešný přítel s falešným úsměvem, který vždy přijde s falešnou omluvou a kříží prsty za zády, když slibuje, že se to už nebude opakovat, a pak, když to nejméně čekáš a věříš mu, vrazí ti nůž do zad…


"Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš."
- Lev Nikolajevič Tolstoj

Sama

3. července 2016 v 15:00 | kiki |  ze života
Kapky deště pomalu prorazily ochranu, kterou jí poskytovala koruna stromu, pod kterým se krčila zimou. Stálá tam, boty od bláta, bílé tkaničky nebyly bílé od chvíle, co sem vkročila, roztrhaný světlý lacláče a riflovou bundu, v ruce kelímek s Kofolou a hlavu plnou myšlenek. Šla sem s cílem se bavit, ale zatím jen stálá a koukala kolem sebe, na všechny ty opilce. Pršelo víc a víc, pár lidí rozdělalo deštník. Nechápala to, milovala vždy déšť, jako malá se v něm točila pořád dokola, tancovala a skákala do kaluží. Nevzpomíná na to proto, že to bylo naprosto trhlé a všichni jí říkali, že má přestat, ale proto, že byla šťastná, opravdu šťastná. Kdyby tu měla přátelé, tak okamžitě začne tancovat v dešti, ale sama nechce, nemá chuť být teď šťastná… Je sama, úplně sama. Když nad tím opět začala přemýšlet, bylo jí do pláče.. snažila se rychle slzy rozmrkat, ale náladu měla pořád smutnou. Přiložila si kelímek ke rtům a pořádně se napila. Snažila se nemyslet na nic, ale její hlava ji neposlouchala… Sama… Je sama… Úplně sama…
Ale proč? Proč je tak sama? Je tu tak 500 lidí a ona je úplně sama, cítí se sama…
Měla sem jít s kamarádkou, vždy si myslela, že jsou nejlepší kamarádky. Byla pro ni jako sestra, mohla jí věřit, říct jí vše, ona jediná o ní věděla všechno. Ale pak si našla přítele a bylo to buď on, nebo ona. Vždy si vybrala jeho… Teď ale slíbila, že půjde s ní a užijí si to, měsíc to měly v plánu, pak přišla zpráva, jestli může jít i o… Souhlasila, co jiného jí zbylo, když nechtěla přijít o zážitek s kamarádkou a chtěla, aby byla spokojená, ale zároveň musela překonávat velký odpor vůči němu… Pár dní před akcí přišla zpráva, že se moc omlouvá, ale nepůjde, že půjdou jinam. To ji zasáhlo, doufala, že by si ho mohli užít, spletla se… Až teď, jak tu stojí v prudkém dešti a vnímá každou kapku chladivé vody na těle a pozoruje štěstí ostatních, jí došlo, že její nejlepší kamarádka by si stejně vždycky vybrala jeho, i když ji nezná 13 let jako ona… hlavně, že je šťastná…
Další nejlepší kamarádka už od školky ji přestala zdravit a sedne si radši jinam i v autobuse.. Vytěsnila ji náhle ze svého života, bez jakéhokoliv varování..
Nejlepší kamarád a zároveň její bývalý přítel bydlí asi200km daleko od ní, takže jít s ním ven není jen tak…
Další nejlepší kamarád je taky asi 200km daleko, takže šance, že se uvidí je minimální..
A další? Další jsou momentálně daleko, smůla…
Dívala se kolem sebe, sice tam byli jen opilci, ale byli tam s přáteli, jejich kamarádi si na ně čas našli. Na ni si čas nenašel nikdo.
Stálá tam dál sama pod tím stromem a přemlouvala sama sebe, aby jí to bylo jedno, chtěla si hrát na ledovou královnu, nechtěla, aby kdykoli věděl, že jí to ublížilo, protože její přátelé jsou šťastní. Nejspíš jsou šťastnější bez ní. Nechápala, co udělala slastně. Vždycky se snažila být dobrá kamarádka, tajemství si nechávala pro sebe, když se někdo potřeboval vypovídat, tak jen seděla a poslouchala, nezapomněla na jejich narozeniny a svátky. A jak se jí to vrátilo? Její nejlepší kamarádka si radši vybere čas s klukem, se kterým se vidí skoro pořád, než s ní, se kterou se vidí buď jen v autobuse pár minut, nebo jednou za pár měsíců zajdou na Kofolu. Stálá pod tím stromem a už jí to bylo jedno, všechno jí bylo jedno. Nechala, ať se ta přehrada slz v jejích očích přelije, slzy pomaličku stékaly po tváři a ona byla ráda, že tak prší, aspoň to nebude vypadat, že brečí. A zarudlé oči může svést na štiplavý cigaretový kouř, co se k ní linul od skupinky opilých mladíků. Zhluboka nabrala vzduch do plic, aby si mohla povzhechnout, ale ve vzduchu se vznášel odér cigaret a trávy. Nepatří sem a už vůbec ne, když je sama.

Vzala pití a napila se, pak se otočila směr k východu a odcházela. V tmavých uličkách města viděla, jak se po sobě někteří nestřízlivý účastníci plazí. Dělala, že to nevidí, nechtěla to vidět. Jen to víc potvrzovalo, že ona je tu jako mimozemšťan.