Květen 2016

Můj názor na kouření...

29. května 2016 v 20:20 | kiki |  ze života
Kouření je asi něco, co za život zkusí skoro každý. Ale je hrozné jít a vidět i mladší, než jsem já, jak berou jednu cigaretu z krabičky za druhou, jen proto, že si připadají starší, důležitější a myslí si, že tím budou i drsnější. Taky jsem to zkusila, ale nijak mě to neohromilo, bylo to prostě jen jako bych vdechla spoustu smradlavého kouře a pak zase vydechla. Asi bych ani nemohla začít kouřit. Jednak protože mi přijde dost hloupé zabíjet sám sebe, sám sobě ubližovat, ničit si tak tělo, které mi má sloužit celý život, a protože mi přijde, že tím ubližováním, si jen dávám najevo, že sám sebe nemám dostatečně rád. Přece, když mám sama sebe dostatečně ráda a vážím si svého zdraví, proč bych měla potřebu si takto škodit? A ono když jedete třeba autobusem a sedne si vedle vás kuřák, na kterém to poznáte podle zápachu, tak to taky není příjemná cesta, je to jako sedět vedle popelníku.
Ať si kuřáci se svým zdravím dělají, co chtějí, je to jejich věc, že se svým způsobem sami zabíjí a ničí si zdraví a ještě za to platí spoustu peněz. Ale mohli by si to odpustit třeba na zastávce plné lidí a dětí, nebo když to vážně nemohou oželet, tak aspoň popojít tak, aby to ostatním nebránilo v dýchání relativně čistého vzduchu.

Láska k jídlu...

24. května 2016 v 20:20 | kiki |  ze života
Napadlo mě to náhodou, když jsem přemýšlela nad tím, jak je láska složitá a dokáže ranit… a tehdy mě to napadlo…
Láska k jídlu, je ta jediná, co vám nezlomí srdce.

Proč si to myslím? Když milujeme jeden druhého a ten se pak rozhodne nás opustit pro někoho jiného, tak nás to zlomí… Když najdeme spřízněnou duši a zestárneme spolu, jednoho dne náš společný čas tu skončí a jeden z nás odejde, to zlomí toho, koho tu zanecháme… Když milujete kapelu a ona se časem rozpadne, tak vás i to raní… Když milujeme své domácí mazlíčky a čas nám je jednou vezme, tak nás to srazí na kolena… Když milujeme sport a pak se stane úraz a nemůžeme buď krátkodobě, nebo dlouhodobě sportovat, tak nás to mrzí a chybí nám to… Když se naši kamarádi rozhodnou, že veškerý svůj volný čas dají svým drahým polovičkám, tak i to, že si na nás neudělají čas, nás dokáže ranit… I láska k rodičům nás úplně zlomí, až jednoho dne nás musí opustit, opustit tento svět… Když máme oblíbenou věc a něco se s ní stane, raní nás to… Ale jídlo, to je jiná… nemyslím tím jen zdravé nebo nezdravé jídlo… Pizza vás neopustí, jen ji sníte a můžete si dát další, je sice jiná, ale zároveň úplně stejná… A pokud jde o zdravé jídlo, o to lépe, protože takovou láskou můžeme prospět sami sobě, našemu zdraví… Jídlo tu bylo, je a bude… Něco jako nejlepší kamarád, co je tu vždy pro nás a my ho bereme jako samozřejmost…


Sebevědomí...

20. května 2016 v 16:41 | kiki |  ze života
Pokud bych Vás mohla poprosit o pár minut Vašeho času na vyplnění dotazníku. Jedná se o dotazník na téma sebevědomí, je to úkol do školy, přesněji jsou to základy společenských věd. Chceme nasbírat co nejvíce odpovědí a následně se pokusit přiblížit, jaké množství lidí má v této době jaké sebevědomí, nízké, vysoké, nebo průměrné. Víme, že se to v různých situacích kombinuje. Chceme zjistit, jak na tom lidé jsou celkově, jestli si věří málo, hodně, nebo tak akorát. Vaše odpovědi jsou naprosto anonymní a poslouží jen k vypracování našeho domácího úkolu.
Pokud byste si pár minut našli, byla bych Vám moc vděčná. :)

http://www.survio.com/survey/d/I6W1E6V6I4H5T3B7X


Věř...

14. května 2016 v 23:23 | kiki |  téma týdne
Jen zavři oči a věř… věř, že všechno bude zase v pořádku. Věř, že tohle je jen složité období. Věř, že je to zkouška, kterou zvládneš, protože ty na to máš. Věř, že si zasloužíš štěstí. Věř, že budeš mít to, co si přeješ.
I když to teď vypadá beznadějně, zvedni se a jdi se kouknout do zrcadla… Co vidíš? Ano, jsi to ty… Ty, který to zvládneš, protože na to máš tu sílu. Nadechni se z plných plic. Cítíš tu energii? Tu pozitivní energii, která může strčit do kapsy tu špatnou. Jsi to ty. Ty, který může změnit všechno, co se mu nelíbí, změnit vše s čím není spokojenej. Jen ty rozhoduješ o tom, kým budeš. Jen na tobě je to, jak se budeš chovat k ostatním a oni k tobě, jen na tobě, na nikom jiném. Někdo tě opustil, koukni, zvládneš to, jsi silný člověk, zvládneš všechno. Lidé odcházejí, ale další přichází, nikdo tu s námi nebude věčně. Někdo ti chybí? Tak mu to řekni. Někoho máš rád? Taky mu to řekni, ať pak není pozdě. Vše to záleží jen na tobě, tak se nevzdávej. Nevzdávej se svých snů jen proto, že to jednou nevyšlo. Věř a půjde to… Věř, že na to máš… Jen si věř…

Vzpomínky (snad) zůstanou..

1. května 2016 v 17:58 | kiki |  ze života
Těžko se to někomu vysvětluje, protože byste u toho museli být s námi. Museli byste zažít každičký okamžik z tohoto i minulého roku, ale hlavně z tohoto. Museli byste v hlavě mít ty stejné vzpomínky, ty stejné praštěné zážitky.
Ale aspoň trochu k věci. Střední, část života, o které většina lidí tvrdí, že je to nejlepší období a že si to máme užít. Jenže mimo školu není skoro čas, teda pokud nejste génius, nebo pokud na to nekašlete a taky záleží, co děláte za školu. Období, kdy vám dojde, jak čas rychle utíká a že už brzo budete dospělí. Doba, kdy se vaše pubertální chování začíná pomalu zklidňovat, avšak část z vás je pořád malý nevychovaný fracek, co si chce užít a kašlat na všechno. Čas od času vaše téměř "dospělácká" osobnost dostane na frak od vašeho drzého já s pohotovou odpovědí na všechno. Ne? Možná se mi to zdá, ale sama sebe bych tam zařadila. Potkáváte spoustu nových lidí a nabíráte nové zkušenosti, všichni do vás cpou děsivé množství informací v naději, že si to budete pamatovat, ale podvědomě/vědomě všichni ví, že to jde jedním uchem tam a druhým rychle ven. Při zadávání učiva na testy vám to připadá jako nekonečný štos papírů. Zdá se, že si každý učitel myslí, že se musíte učit jen do jejich předmětu. Všechno vám nepřipadá fér a některý věci se ani pochopit nesnažíte, protože je vyhodnotíte jako naprosto přebytečné a absolutně k ničemu. Takhle nějak vypadá můj středoškolní život, nevím, jak to mají ostatní, ale no nevadí.
Každopádně, jak se tak bezhlavě potloukáte chodbami a v prvním ročníku ještě skoro bloudíte v tlupě své třídy, protože vykročit tam ven, na chodbu, do toho zmatku se vám jeví jako velice riskantní, zdá se vám, že si vás každý prohlíží, protože jste tady ti noví, jako nějaká atrakce v takovém "obludáriu". Takže radši tiše proklouznete po chodbě, v jídelně se snažíte neupustit tácek, jinak vás čeká aplaus a o ten nestojíte.
Ale pak přijde zlom, druhák. Přijdou jiné atrakce do "obludária" a vy už patříte mezi "staré psy", kteří jsou tam jako doma. Koukáte kolem sebe, detailně studujete všechny kluky ve vašem okolí a na chodbě trávíte celé přestávky, učení už tolik nehrotíte, radši začnete věřit na osud, nebo karmu.

Jak člověk tak potkává spoustu lidí, tak jsme taky pár lidí potkali. Některých jsme si všimli až ve druháku, což je škoda. Začalo to potkáváním na chodbách, pokračovalo psaním, následovalo vyhýbání, ale jak nám postupem času došlo, že čas se nezpomalí, tak jsme rozhodli pro potkávání na chodbách, ale už to nevycházelo jako předtím. Věřte mi, že kdyby tam někdo z vás byl, tak si buď budete myslet, že jsme totální blázni, nebo se nám budete smát. Ale to byste museli všechno prožít s námi. Mohla bych se vám to pokusit vysvětlit, ale je to marné, nepochopili byste to, nikdo jiný to nechápe, co jsme tak zjistili. Po našem potkávání, nebo teda spíš nepotkávání následovalo psaní, ovšem úplně nečekané. Jenže čas pořád nezastavoval.
A pak ten den přišel. Nechtěli jsme ten den a zároveň jsme se těšili. Poslední zvonění. Potkávali jsme je už od vlaku. Strašně se mi líbilo, jak "krásně" naše škola vypadala, prostě na první pohled vzdělání na úrovni. Každou chvilku, co jen to šlo, tak jsme se snažili trávit na chodbě a potkat je. Pak jsme je viděli, ale někam šli a naše cesty se minuly. Ovládl nás zvláštní pocit. Ve druhé hodině se rozrazily dveře a oni k nám vletěli. Přišli nám zazpívat. Když zpívali a koukali na nás, tak mi bylo strašně líto, že to končí. Když se vydali zpět ke dveřím, měla jsem nutkání se jich chytnout a nepustit, prosit, ať neodcházejí. Ale musí. Jen jsem seděla a smála se, ohlíželi jsme se na ně. A právě to, jak jsem se na ně ohlédla, to bylo, když jsem je viděla ten den naposledy. Od té doby je mi smutno, když jdeme po chodbách, nemá to už stejný smysl, když víme, že je nepotkáme. Na obědě se nemáme na koho otáčet. Naše cesty do kantýny jsou taky o něčem úplně jiném. Koukání po chodbách a čekání na to, že je uvidíme třeba vycházet ze třídy, nebo z jiné chodby, sedět na lavičce před učebnou fyziky nebo chemie, to už je jen zvyk, který se bude hodně těžko posílat do kytek.
Tak jen doufám, že nám všechny ty vzpomínky zůstanou, že nezmizí, že na ně nezapomenu. Doufám, že až budeme jednou v domově důchodců a budeme hledat svoje zuby a plést pravnoučatům ponožky, tak to budu moct někomu vykládat, protože si to budu pamatovat. Doufám, že mi nezmizí z paměti jejich jména, jejich obličeje, jejich úsměvy, všechny ty vzpomínky. Chci si je někam zamknout, tak abych věděla, že mi zůstanou napořád a že je vždy najdu, že se mi každičká maličkost vybaví.
Všechno končí, ale třeba něco nového začne, i když už se to tomuhle jen těžko vyrovná.
Aspoň ty vzpomínky nám (snad) zůstanou…