Leden 2016

Čekám/čekala jsem...

26. ledna 2016 v 20:01 | kiki |  téma týdne
Ano, mohla bych psát o tom, jak čekám na lásku, na štěstí a kdo ví, na co ještě, ale ne. Budu psát o tom, jak čekám celý život na to, až vyrostu.
Jsem takovej malej skřet, mám jen 158cm a to už nějakej ten pátek, nějakej ten rok. Doktorka mi pořád říkala, že vyrostu, ale bylo na ní časem vidět, že tomu sama přestává věřit. Pořád jsem doufala, že aspoň ještě nějakej ten centimetr. Na prvním stupni základky jsem byla skoro nejvyšší z holek a pak najednou bum a s přestupem na vyšší stupeň se ze mě stal trpaslík.
Nebavilo mě koukat se na všechny moje kamarády se zakloněnou hlavou. Jo, mohla jsem sice začít nosit vysoký boty, ale co si budeme nalhávat, podpatky a já nejsme kamarádi ani po tanečních. Mám raději pevnou půdu pod nohama a něco, v čem můžu kdyžtak dobíhat autobus.
Strašně mě to štvalo, všichni byli vyšší a ze mě měli jedině srandu. Mrzelo mě to, ale nemohla jsem s tím nic dělat.
V létě jsme chodili na přehradu, přes kterou je most a z něj se může skákat do vody. Je to bezpečný, jen člověk musí vědět, na kterou stranu skočit. Vždycky jsem si chtěla skočit, ale skákali jen velcí a já jako malej prcek, tak neměla co dělat, protože si všichni mysleli, že jsem mladší, než jsem ve skutečnosti byla. Tak jsem si neskočila. Říkala jsem si, že si skočím, až vyrostu.
Vždycky se mi líbily motorky, nevím proč. Možná proto, že jich nám pár stálo v garáži, možná proto, že jsme se jezdili koukat na závody, možná proto, že mi naši pak pořídili pitbike a možná na to mělo vliv všechno.
Pořád jsem si říkala, tak až vyrostu, tak budu taky jezdit na motorce, budu jezdit do školy a bude to paráda, budu jezdit kamkoli.
Jenže čas utíkal, dny, týdny a roky běžely a mně docházelo, že už asi vážně nevyrostu. A najednou tu byly patnáctý narozeniny a mně došlo, jak rychle to utíká. Další prázdniny jsem si našla brigádu a ze dne na den se rozhodla, že se přihlásím do autoškoly. Bylo to vážně ze dne na den a pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že to opravdu udělám. Z brigády jsem si platila autoškolu a koupila si kvalitní přilbu. Byla jsem na sebe pyšná, protože jsem si to platila celý sama a měla jsem ze sebe skvělý pocit. Při brigádě jsem dělala autoškolu a měla jsem pocit, že si plním aspoň jeden ze svých snů, a to i s mojí malou výškou.
Přišly zkoušky a já je úspěšně dala. Teď je zima a nemůžu jezdit a ani nemám ještě na čem, ale mám ze sebe skvělý pocit, protože si jdu za tím, co jsem vždycky chtěla a to i přes to, že jsem z motorky dosáhla jen na konce špiček bot.
Chtěla jsem si pořídit za našetřený peníze nějaký enduro, ale při prohlížení internetu jsem zjistila, že bych ho musela buď nechat dost upravit, nebo si brát s sebou žebřík. Po dlouhé úvaze, co jsem zírala na spousty motorek, jsem přišla na to, že to není o tom, jak bude vypadat. Že nejdůležitější je, aby se mi na ní dobře jezdilo a ten pocit, kterej mám, když si to tak štráduju na silnici, cítím ten vítr, a i když je venku neskutečný vedro, tak mně je chladno a mám husí kůži. Nepotřebuju, aby to bylo nejlepší enduro, co najdu. Vím, že si ten sen splním, i když budu mít nějakej nízkej chopper, kterej se mi bude dobře ovládat a líbit.
Přestala jsem čekat, až vyrostu, protože sny si můžu plnit pořád, ať už měřím 158cm nebo 175cm.


Nepotřebuju být velká na to, abych zažila velké věci a plnila si sny, i když se můžou někomu zdát směšné.

Jako v korzetu

15. ledna 2016 v 22:00 | kiki |  téma týdne
Vstala jsem a šla se nachystat do školy. Hodila jsem na sebe bundu, na záda batoh a vydala se na autobus. Cítila jsem se tak nějak divně. "Asi si dneska nemáme co říct…" Ta věta mi vrtala hlavou celou noc… Jak jako nemáme si co říct? My si máme pořád co říct. Tak co vymýšlí?
Nevnímala jsem čas, dokonce jsem si nevšimla, že jsme už na další zastávce a přisedá si Maky, kamarádka od školky, jen poslední dobou to trošku skřípalo, nebo spíš nebyl čas. "Ahoj, jak se máš?" zeptala se. Neodpověděla jsem. "Hej! Já s tebou mluvím… Tak se se mnou nebav…" "Promiň, já… Jak to říct, asi nic moc…" jen jsem pokrčila rameny. Doufala jsem, že se zeptá a já jí všechno povím, řeknu jí to, jak si prej nemáme co říct asi a i to, že se mi zdá jeho chování trochu divné… Ale nezeptala se… Zbytek cesty jsme buď mlčely, nebo jsme se bavily o škole.
Šla jsem k vlaku a cítila, že mi není nejlíp, ale že to ve škole vydržím. Cesta byla nesnesitelná, chtěla jsem se učit na test z dějepisu, ale místo toho jsem se dozvěděla snad všechno o vnukovi paní, co seděla přes uličku. Trpělivost mi pomaličku docházela, sluchátka její pronikavý hlas sice tlumily, ale stejně jsem slyšela, jak je její vnuk šikovnej a jak už je to velkej kluk. Přišlo mi, že kdyby mi dal někdo test na jeho život, tak mám 1. Naštěstí paní vystupovala jen po 4 zastávkách. Byl klid. Ponořila jsem se do učení a snažila se co nejvíc si pamatovat. Další zastávka a nasedla si základka, co jela asi na výlet. Netuším, co bylo horší, jestli podrobný život vnuka paní, nebo banda malých hlučných dětí, které mají po ránu až moc energie (však ono je to časem přejde). To už netlumily ani sluchátka, bylo je slyšet snad úplně všude. Naštěstí jsem hned na další zastávce vystupovala.
Do školy jsem se přivlekla hlemýždím tempem a byla ráda, že jsem vylezla až do posledního patra, do naší třídy. Zaplula jsem do lavice, nasadila sluchátka, koukala kolem a přemýšlela. Kluci stáli u okna, čmárali po tabuli a dělali si naschvály. Holky seděly v hloučku na lavicích a bavily se snad o všem možném a nemožném. Jo, mohla bych jít za nimi, ale proč… Možná to vypadá, že se nějak straním kolektivu, ale ne, jen jsem věděla, že ten den se mnou žádná legrace není a nebudu jim to přece kazit, na to je mám až moc ráda.
Hodiny se vlekly. Ne, to je slabé slovo. V biologii jsem na pět minut zavřela oči, a když jsem je zase otevřela, tak se ručička na hodinách posunula sotva o minutu. V dějepise jsem napsala test, jak nejlépe mi to šlo, ale stejně jsem si toho víc pamatovala o vnukovi té paní. A konečně… poslední zvonění a domů!
Přišla jsem dom, uvařila si kafe a šla do pokoje. Chtěla jsem se učit, ale místo toho jsem si sedla na postel, pak si lehla a schoulila se do klubíčka. Bylo mi hůř a hůř. Nevěděla jsem, proč mi tak je, jen jsem věděla, že nic nedopadne dobře.

"Ahoj zlato, musíme si promluvit." Tak tuto větu jsem opravdu slyšet dneska nechtěla.
"Dobře, povídej…" odpověděla jsem chladně.
"Víš… Někoho jsem potkal…" tak ten se s tím nepáral.
"Aha." Pořád žádné pocity.
"No… Moc se ti omlouvám, ale nemůžu za to…"
"Chápu… Takže to je konec?" stále jsem se to snažila brát v klidu.
Následně jsme se strašlivě pohádali, zdálo se to nekonečné. Řekl, že vždy budu jeho láska a že mě pořád miluje, ale skončil slovy: "Je konec…Promiň…"
V tu chvíli jsem byla jako smyslů zbavená. Jen jsem seděla a dívala se do prázdna. Pořád jsem si to opakovala: "Je konec… je konec… je konec…" Až teprve teď to moje hlava pochopila… Je konec… Všechno se to ve mně sevřelo, nemohla jsem se pořádně nadechnout, přes slzy jsem neviděla, jen jsem si lehla a brečela. Strašlivě to bolelo. Byla jsem sevřená a jen lapala po dechu. Bylo to, jako kdyby mi někdo celý den utahoval neviditelný korzet a teď pořádně utáhl. Utáhl tak, že jsem nemohla dýchat, že jsem nemohla na nic jiného myslet, jen na bolest, která mě uvnitř drtila a ne a ne přestat, ani na okamžik neustávala. Dvě slova a tolik bolesti. "Je konec…"
Doufala jsem, že je to jen noční můra, že se probudím a bude to vše zase v pohodě a budu zase šťastná a nedopadne to špatně, ale bolest neustupovala a já se neprobudila. Nebyl to sen. Horší bylo, že jsem nemohla ani usnout, což byla moje jediná naděje na útěk z reality, na útěk od té bolesti.