Prosinec 2015

Novoroční předsevzetí

31. prosince 2015 v 23:59 | kiki |  téma týdne
Novoroční předsevzetí, dává si je snad každej, někdo i podvědomě. Přichází to automaticky, takovej ten pocit, co vás hlodá na konci roku, hlásek v hlavě, co vám říká, že byste měli asi něco změnit, že vám asi něco chybí.
Řekla jsem si, že si už žádný předsevzetí dávat nebudu, protože stejně to vždycky dopadne tak, že nad tím mávnu jen rukou a řeknu si, že na to kašlu. Ale nevyšlo mi to, mám pocit, že to prostě chce změnu a že to tenhle rok konečně dotáhnu všechno do konce.
Jaký je moje předsevzetí?

Být lepším člověkem.

To je celý. Nepotřebuju být víc. Přišla jsem na to, že když jedu vlakem a dělám blbosti, pořád se směju a tak, tak tím můžu zlepšit den svým náhodným spolucestujícím a když mi pak někdo poděkuje a popřeje krásnej zbytek dne, tak mi ten úsměv z tváře jen tak něco nesmaže a mám ze sebe dobrý pocit, protože vím, že ti ostatní lidi se taky budou usmívat.
A co přesně si představuju pod pojmem bejt lepším člověkem?
Takže jo, začnu cvičit, ale jen proto, že mi to pomůže. Jak? Budu se cítit líp, když mi bude všechno připadat v háji, tak sednu třeba na kolo a budu jezdit tak dlouho, dokud budu moct, nebo nasadím boty a budu běhat, dokud mi vystačí dech, nebo vezmu švihadlo a budu skákat, dokud se mi nebudou podlamovat nohy, tak ze sebe vypustím všechno to negativní, nebude čas na přemýšlení nad tím špatným. A bude následovat dobrej pocit, protože ze sebe vydám všechno a protože zapomenu na to špatný.
Budu tady pro ty, co mě budou potřebovat. Lidi, co mě znají, ví, že za mnou můžou přijít kdykoliv s čímkoliv. Baví mě poslouchat, protože vím, že se potřebujou vypovídat. Někdy člověk nic víc nepotřebuje, jen někomu všechno říct. A proto tady budu klidně jen hodiny sedět a poslouchat.
Každej den někoho obejmu, klidně jen tak. Pozvu sem tam někoho na kofolu nebo na pizzu, jen tak.
Budu se snažit být na všechny jen milá a špatnou náladu si spravovat sportem.
Když uvidím nějakou charitativní akci, půjdu a přispěju.
Když moji přátelé budou odcházet, najdou si někoho lepšího, tak jim s úsměvem poděkuju za to hezké, co jsme spolu prožili a upřímně jim budu přát jen to nejlepší. Bude mi fajn, protože budu vědět, že budou šťastní a že jeto jejich rozhodnutí a já s tím nemůžu nic dělat. Nebudu nikoho nutit se mnou trávit čas.
Nebudu se ptát, jestli se mnou nechce jít někdo ven, pořád dokola. Zeptám se maximálně 3x za sebou a když bude odpověď ne, tak se nebudu snažit, protože když mě bude někdo chtít vidět, tak se mi pak ozve sám.
Budu se snažit mít co nejlepší známky, abych se jednou mohla dělat něco, čím bych mohla všem prospět, něco, co by třeba někomu pomohlo.
Nebudu mít nikomu nic za zlé, protože lidi se snaží, aby se sami měli co nejlépe.
Jako malá jsem si nepřála nic jiného jen změnit svět, ano, byla jsem hodně naivní.
Věřila jsem, že to může změnit i jeden člověk, ale když se rozhlédnu kolem, tak o tom pochybuju. Asi nezměním svět, nepřinutím lidi, aby nemysleli jen sami na sebe, ale snažili se dělat to nejlepší i pro ostatní, aby si nehráli na "přátelé", aby si nezáviděli a aby ostatním přáli jen to dobré. Ale když nezměním je, tak změním alespoň sama sebe. Budu dělat lidi kolem mě šťastnými, teda snad tomu aspoň trošku přispěju, a to vědomí bude dělat šťastnou mě.

Možná jsem jen naivní a možná budu šťastná, kdo ví, za zkoušku to stojí.


Taneční...

29. prosince 2015 v 20:14 | kiki |  ze života
Potká to skoro každého… Taneční… Jak čas plynul a já se postupně dostala do druháku, tak mě to taky čekalo.
Taneční, moje noční můra. Co si budeme nalhávat, jsem nemehlo snad úplně na všechno, vždyť když jsme byli minulej rok na lyžáku, tak jsem měla úraz hned druhej den, a tak dále. Takže moje obavy byly na místě.
Blížila se první lekce, boty jsem si kupovala 2 dny předem, vážně jsem se bála toho, jak to všechno bude probíhat. U nás ve třídě se spíš těšili kluci víc než holky. Tak jsme si museli dát něco málo na posilnění naší odvahy a nervů.
Přišli jsme sice skoro pozdě, ale za to příjemně naladěni. Na začátek pár věcí o tom, jak nás vítají tak.
Pak přišla rozcvička, kluci byli na jedné půlce a holky staly proti nim. Několik základních kroků, pak jsme si zase sedli a instruktoři nám předvedli, co se budeme učit. Bylo to úžasný. Jediný, co jsem měla v hlavě, byla myšlenka: "Tak jestli tohle někdy budu umět, tak to bude zázrak."
A přišla naše chvíle. "Pánové, zadejte se."
Kluci nasadili sprint a běželi k nějaké slečně, co si vyhlédli. Holky, na které se partner nedostal, tak po pár tancích střídali. Takhle to pokračovalo asi hodinu, následně byla krátká přestávka pak zase tančit. No už to tak bývá, že jak jsme tančili, tak nám naše posilněná vůle vyprchala a my se šli zase posilnit. Ze strachu, že by nám mohli prohledávat batohy, jsme naše povzbuzení schovali do křoví o ulici dál. Běželi jsme všichni během přestávky k tomu křoví, holky to měly těžší na podpatcích, ale zvládli jsme to všichni. Tam jsme se posilnili a běželi zase nazpět.
Tančili jsme další hodinu a nakonec nás propustili domů s tím, že tomu, s kým jsme tančili jako první, něco dostane. Holky měli svým tanečníkům donést kapesníček a kluci svým tanečnicím zase čokoládu, nebo něco sladkého.
Bylo to fajn a i ty obavy z nás pomaličku opadávaly.
Taneční jsou vážně něco, na co člověk bude vzpomínat. Žádný adapťák nás takhle se třídou nesblížil jako právě taneční. Teď držíme víc jako celek a klidně bychom plánovali, že bychom jeli jako třída na akci, a tak. Prostě je to lepší. Máme spoustu vzpomínek a spoustu zážitků, které by možná bylo lepší si nepamatovat, ale za pár let se tomu budeme všichni jen smát a říkat si jaký to byly hezký časy.
Je škoda, že už za sebou máme i tu poslední prodlouženou.
Bylo to vážně super a nakonec jsme se na další lekce těšili úplně všichni a všem nám to šlo, nikdo nebyl žádné extrémní poleno, všichni se snažili, takže to šlo všem.
Asi nebudu lhát, když řeknu, že se tomu budeme smát ještě v důchodě, pokud se ho vůbec třeba dožijeme.



Mé druhé já

28. prosince 2015 v 0:58 | kiki |  téma týdne
Každej máme víc takových svejch stránek…

Například kamarádka:
Když je se mnou, tak je to úžasnej blázen, dokážeme se smát úplně všemu a je nám jedno, co říkáme a co si o nás ostatní myslí.
Když je s přítelem, tak je to úplně jinej člověk. Není to takovej blázen, nedělá se mnou voloviny, jen se baví s ním a s jeho kamarádka a my ostatní, jako bychom tam vlastně ani nebyli.

A třeba já a moje 2 stránky…
To je kapitola sama pro sebe, ale asi to zná každej.
Někdy je všechno v pohodě, jsem samej úsměv a tak, někdy mi nic nevadí, všechno házím za hlavu a z ničeho si nic nedělám.
Špatná známka? No a? Příště si to opravím.
Ujede mi vlak? No a? Pojede přece další.
Roztrhnou se mi silonky? No a? Tak budu dělat, že to tak má být a ještě si na ně klidně nakreslím obrázek.
Nic mě prostě nerozhodí, vím, že všechno bude zase v pohodě a všechno se zase něják vyřeší.

A pak jsou zase jiné dny, dny kdy mě rozhodí i maličkost. Může to začít tím, že nemůžu najít stejné ponožky, že zjistím, že si musím koupit jízdenku, protože mi skončila průkazka a tím zabiju dalších několik minut, pokračuje to tím, že budu třeba zkoušená a přitom ani nevím na co,tím, že si napíšeme neočekávanej test, a nebo tím, že hned další den máme odevzdat několik knih z povinné četby, kterou jsem ani neotevřela. Na obědě si naplánuju přesnej časovej plán, kdy co udělám, aby to vycházelo, že do 20.hodiny budu mít přečteny ty 3 knížky a pak strávím celý večer psaním rozboru tak, abych to měla tak do půlnoci hotové. Ale pak mi ujede vlak, takže se domů dostanu až o hodinu později a můj časový plán nevychází. Jsem ze všeho úplně v háji a zdá se mi, že to nezvládnu. Do toho se ještě stihnu pohádat s kamarádem, kterej to všechno odnese a přitom za nic nemůže, takže mě to pak všechno strašně mrzí a celý zbylý čas se mu omlouvám a to dělám i celý následující den, protože jsem se chovala vážně jako idiot… Nakonec svoji povinnou četbu dokončím někdy kolem 2.ráno a tak mi padají oči, že mi jsou pravopisné chyby úplně šumák. Polomrtvá se doplazím do postele a za necelé 4 hodiny vstávám.

Takže to jsou asi moje nejběžnější 2 stránky… Samozřejmě jich mám asi víc… Teď mě tak napadá, že když mi někdo, kdo se mi líbí, vypráví o někom, kdo se líbí jemu. Na jednu stranu mu říkám: Doufám, že vám to vyjde a že budete spolu šťastní… a vážně to myslím upřímně… Ale pak nějakej kousek mě si říká: A proč nemůžu být na jejím místě já? Ale hlavně v klidu, kamenná tvář, nedej nic znát, určitě je to fajn osoba, určitě, ale stejně se mi asi nebude zrovna nejvíc zamlouvat… :D

Každej z nás má několik svejch stránek a skoro nikdo nezná všechny…